Tak tedy konečně slíbený report z tradičního výšlapu na Radhošť. Naproti očekáváním byla letos účast poměrněhojná, a to i přesto, že jakýsi zvrhlý sadista naplánoval sraz už na šestou hodinu ranní. Poté co se mi konečně podařilo rozlepit oči (cestu z bagdádu do města jsem absolvoval poslepu), spatřil jsem pod hodinami několik rozmazaných a mátožných postaviček. Po bližším prozkoumání se ukázalo, že jde o Pavlise, Jukla s chotí a strašlivého lésů pána, obávaného nimroda Hanze. Rozespale jsme cosi zamumlali na pozdrav a bez delších odkladů vykročili ostrým tempem směr Jehličná, kde byl sraz se zbytkem výpravy. Nutno podotknout, že Jukl s Hanzem zhrdli mou dokonalou znalostí terénu, vysmáli se mnou navrženým zkratkám a vydali se na Jehličnou „zaručeně“ nejkratší cestou, v důsledku čehož jsme na ně museli hodnou chvilku čekat. Budiž jim to ponaučením pro příště.

Pod Obrázkem se k nám připojil zbytek výpravy a Banánův páteční postulát, že se jedná o přísně pánskou jízdu, definitivně praskl. Michal totiž nevydržel napětí chvíle a přizval na výpravu dvé lepých děv luzného zjevu. Ty se však takticky držely v uctivém odstupu od hrotu výpravy, tvořeném naší silnou šesticí. Tématické okruhy debat i vzorce chování tak zůstaly přítomností dam nedotčeny. Zda-li se děvy zdržovaly proto, že nestačily našemu vražednému tempu, nebo proto, že se chtěly vyhnout naší aromatické stopě, nechám na libovůli a zdravém úsudku čtenáře.

Mlha, která zpočátku halila hřebeny Javorníku do hustého mléčného hávu, se nad Mořkovem odplazila do údolí, trhlinami v ranní oblačnosti se váhavě prodralo slunce a zalilo údolí pod námi záplavou nazlátlého světla. Hluboko dole zářily červené střechy Mořkovských stavení, zelené plochy polí přerušené občasnými remízky se líně vlnily v ranním chladu a na obzoru se našedle modraly hřebeny Karpat. Vítr k nám zanesl cinkání zvonců a volání zbloudilé ovce. Stáli jsme tiše nad tou nádherou a zhluboka vdechovali vůně probouzejícího se lesa. Valašsko – teatro mundi*

Zcela saturováni srdceryvnou scenérií Beskydské krajiny jsme se vydali na další cestu. Cesta probíhala poměrně idylicky, nálada byla skvělá, proprali jsme snad veškerá ožehavá i méně ožehavá témata, vyslechli si Juklovu přednášku na téma „jak zkazit vtip, aneb proč by se mělo Daňkům zamezit v přístupu k anekdotám?“. Pavel pak dostál své pověsti a získané poznatky několikrát uvedl do praxe. Krátce jsme se zastavili v restaurantu Koliba pod Pindulou, pojedli něco valašské kyselice a naklopili do sebe jednoho Radegasta, zajistivše si tak přízeň lokálního božstva. Očko, které jsme si takto u našeho drahého Radegasta udělali, vzápětí zalátal Dalibor, který se s bezelstným výrazem ve tváři otázal, kdy už jako budeme u té sochy toho Gambrinuse, či co? Naštěstí se ukázalo, že je Radegast bohem velkorysým a milosrdným, neboť tyto naše nejapné žerty neztrestal hromy a blesky. Ba právě naopak, ve své nekonečné dobrotě nám udělal hezky.

všemocný Gambrinus 

Až na Radhošť jsme kráčeli lesem téměř úplně sami. Kromě několika zbloudilých a pomatených houbařů jsme nenarazili na živou duši. Zato na Radhošti nás přivítala upocená náruč sprostých mas. Ten den se k Cyrilovi s Metodějem vydaly zástupy lidí všech možných ras, věků, společenských postavení, pohlaví a vyznání. Bylo možno spatřit jak odpudivé kotlíkáře opatřené liščími ohony, tak distingované dámy v obuvi na podpatku či šamponoidní párečky, které si sem zřejmě odskočily z páteční dýzy. Lidi mám rád, ale čeho je moc toho je příliš, proto jsme se po krátkém briefingu v hotelu Radhošť počali prodírat hustým davem k soše Radegasta, abychom mu vzdali dík za zdar naší výpravy a mohli co nejrychleji opustit ten beskydský bábel.

Po krátké meditaci nad Radegastem u Radegasta jsme se vydali na cizinci, stánkaři, tretkaři a lichváři zalidněné Pustevny a odtud rychle dolů, domů, do údolí, do náruče turismem a dravým kapitalismem neposkvrněného Walmezu. Po cestě jsme si, žvýkajíce štramberské uši a perníková srdce, staromilsky povzdechli nad proměnou panenské přírody v trapnou parodii karlovarské promenády a znechuceně se zařekli, že na Radhošť už snad jedině v dešti, nebo raději v noci.

Jinak se nám výlet samozřejmě vydařil. Na tu poslední desetinku jsme už jistě všichni zapomněli. Já si z naší výpravy odnesl mimo hluboké estetické a duchovní prožitky také lehčí zánět nosohltanu, protože bylo sice hezky, ale svinsky zima a větrno (a slivovice bylo 0,3 litru na 13 lidí). Teď tedy sedím doma s hadrem kolem krku, smrkám a vařím si čaje s medem (a doháním slivovicový deficit). Přesto však společně s klasikem volám: „Ničeho Nelituji!“

Fotoreport je ke shlédnutí zde. Doufám, že se příští rok přidáte. Howg.

*divadlo svět, nebo, chcete-li, prostě světová podívaná