Přišel konečně ten čas. Po třinácti dlouhých letech jsem se donutil hodit na sklo vzpomínky na zcela první pochod na Radhošť, tedy jinými slovy:

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Začalo to, stejně jako v té době začalo a skončilo mnoho jiných nápadů, v letním kině v parku Kinských. Je to už pár let, pro mladší/neznalé/zvědavé čtenáře – letní kino bylo v té době ve stádiu naprostého rozkladu, scházela se v něm omladina nevalné morální kvality. Když někdo chtěl tvořit, šel tam. Chtěl ničit, šel tam taky. Scházeli se tam všichni. My tam chodili taky, měli označená svá místa k sezení, seděli, balili třešňový tabák, ryli kosočtverce do staré barvy a dělali tuny dalších důležitých věcí, na které už si nikdo raději nepamatuje. No a právě tam, jistě vlivem kvalitního večerního vzduchu horkého srpna, padl skvělý nápad – jít na výlet. Těžko říct, kdo to plácl, ale nápad byl přijat. Následovala dišputace o cíli (tuším se mělo jít původně na Hostýn), nakonec teda Radhošť se záměrem ´dát si pivo na Radhošti a jít domů´. Sraz domluven na šestou ranní, pod hodinama na autobusáku. Výbava spartánská – chleba, voda a obligátní vepřová konzerva (v té době nebylo možno někam cestovat bez vepřové konzervy, byl to náš styl – kdo neměl vepřovku, byl vykázán) a karty(další nezbytný atribut). Sraz proběhl víceméně dle očekávání – ano, na některé se muselo dlouze čekat (takže je to tradice!!!). Hodí se rovnou připomenout, že v roce 1999 nebylo běžné mít mobilní telefon, respektive – nikdo z nás jej neměl. Volat jsme mohli leda do keře, případně pevnou linku (24151, my měli tuším 611851, ale už se mi to plete).

Trasu jsme si nenastudovali (zbytečnost, jsme zkušení trapeři), jak jít směr Radhošť jsem tušil jen cca po Jehličnou, kde jsem dělal v té době lesničinu. Dorážíme vysmátí ke studánce, berem vodu a pokračujeme po asfaltce. Ano, první ročníky se chodily po asfaltce, víceméně kopíruje vrstevnici a pokud máte aspoň minimální orientační schopnost, vyjdete na Kamenárce. My neměli ani náznaky orientačního smyslu, takže každou chvíli stojíme a nevíme kam dál. Z nějakého opravdu špatného důvodu zatáčíme na úrovni Huštýna směr Ostrý vrch, tedy se vracíme zpět na Zašovou. Už vím, vede nás orientační smysl člověka, který zde byl již minimálně šestkrát, z toho čtyřikrát s dědou. Nemůžeme se ztratit, to je zcela jasné. Valdovi všichni věříme, má přesvědčivé argumenty, afinku a tak dál. Zde mimochodem vznikla fotka, kterou můžete vidět v galerii – v pozadí dle mého Huštýn. Jdeme po této cestě notnou chvíli, cesta ovšem vede přesně na druhou stranu, než potřebujeme my. Chvíli nám to divné není, nakonec se ale (opět a ne rozhodně naposledy) zvrhává hádka o dalším postupu. Situaci řešíme jako v pohádce – u nějakého průseku vysíláme dva nejodpovědnější (Hanz tuším a Valda určitě), aby shlédli situaci za kopcem. Řvou, že jsou tam baráky a že máme jít. Vylezeme na kopec a za kopcem není nic, než hustý les. Lstí nás vylákali ještě do většího zmaru. Jdeme chvíli po lesní cestě, ta se ztrácí a my volíme následující trasu dle zanikající, patrně sto let staré, stahovací trasy. Následující pasáž je prostorově dodnes neobjasněná – pojďme po pořádku. Slezeme z lesa a octneme se na asfaltce. Jdeme směrem ´na Radhošť´. Narážíme na stavení a dumáme co dál. Valda omámen neúspěchem leze do stavení a tvrdí, že je průchozí (hlavní cesta pak měla vést kolem kurníku, dále podél hnoje a kačen, hotová dejednička, vole). Podle mého jsme ale šli východním směrem (tak nějak logicky). Průchozí není, tak se vydáváme zpět, přesvědčení, že jsme v Zubří. Potkáváme nějakého vidláka a ten nám oznamuje, že jsme v Zašové. Bomba! Je asi 12 a my jsme v Zašové! Závratné tempo. Rozhodujeme se pro taktický ústup, jdeme přes louku, narážíme na potok a tím jdeme prostě dolů z kopce, ať někam hlavně dojdeme. Slézáme uprostřed ničeho, volíme směr východ a dojdeme do Zubří. Podle mě jsme víceméně přešli Ostrý vrch a vyšli na rozmezí Zubří a Zašové, víceméně podél Čertoryjského potoka. Ono to do toho Zubří tak daleko nebylo. Možná lepší to ani nevědět. Máme docela hlad, cílíme do obchodu, Pavel v záchvatu zuřivosti lomcuje se zamčenými dveřmi a domáhá se chleba. Sejdeme Zubří a po staré pomalu kráčíme směr Rožnov. Je asi jedna hodina, sedáme na mez a obědváme. Hrajeme karty atd., no pohoda. V Rožnově něco po druhé, jdeme směr kemp, no a protože jsme toho dnes už nachodili docela dost, rozhodujeme se pro osvěžující zastávku v zahrádce. Valíme pivo jak kdyby se nechumelilo, koukáme na vzdálený vrchol a jsme spokojeni sami se sebou. Na odbočce ke kempu navíc nějaký maniak prodává vepřovky, doplňujeme tedy apartní zásoby (to je poprvé a naposledy, kdy jsem v životě viděl prodávat vepřovky u cesty (dvacáté století nemělo tak ujeté hygienické pozadí). Lovíme mince z kanálu. Jdeme po modré a pak po červené. Cestou několikrát posedáváme, hrajeme v karty. Směr Černá Hora, Hanze mocně bolí nohy a skučí, Pavel má taky furt cosi, každých 200 metrů musíme bezdůvodně stát a čekat. Na Radhošť vylézáme tuším v cca 6, plazíme se k soše a dáváme si snad to nejzaslouženější pivo našich životů, životů našich dětí a jejich dětí taky. Postupně upouštíme z plánu jít zpátky do Valmezu pěšky (nějaký bůh jistě ví, že jednoho dne to dáme!!). Začíná se smrákat, takže se snažíme nebrzdit. To by ovšem nesměl jít Daňko v takových škrpálech. Bolí ho uplně všechno, kvičí bolestí a odmítá pokračovat, Hanz taktéž skučí, brzy ty dva necháváme daleko za sebou a cestou od Černé Hory nám mizí uplně. Zastavujeme se až dole pod chatou Mír na asfaltce, v takové té vracečce nad kempem. Tehdy se ten barák teprve stavil, takže tam sedíme na mezi a hrajem mariáš v lízané verzi. Dva ohoni stále nikde. Přemýšlíme co dál. Usuzujeme, že je asi sežral medvěd, jdeme tedy směr vlakové s tím, že cestou vymyslíme příběh, který odvyprávíme Hanzově matce a bude dostatečně důveryhodný. Čekáme na vlakovém a cca po hodině přijdou ti dva exoti. Vyšli na Dolní Bečvě (z čehož vznikla veselá tradice, kterou se nám daří následující roky udržet). Bohužel nám ujel vlak, autobus i sebevědomí, takže jsme v kaši. V Rožnově mám kámoše, rozhoduju se mu tedy zavolat. No jo. Ve dvacátém století někomu volat, to nebylo jen tak. Musili jste mít telefon a číslo. Jediný dostupný telefon se nacházel v kanceláři vedoucího stanice. Chlap na nás cosi hraje, že je to jen pro služební účely atd., uplácíme ho tvrdýma (deset korun) a volám Ufinovi. Někde chlastá, jeho matka mě naviguje, kde by asi mohl být („sedí s přáteli“). Takže taky nic, později se dovídám, že v tu dobu ležel ožralý někde pod stolem slavíc další baníkovskou remízku a prohru Edmontonu (když slavíte tohle, tak slavíte furt!) a jeho řidičských schopností jsme využít stejně moc nemohli. Poslední varianta – Pavel zavolá kmocháčkovi a ten pro nás fakt dojede. Je cca půl jedenácté, jsme polomrtví a vezeme se domů. Každým dalším rokem ty návraty byly krapet veselejší, ale tenhle byl první.

Tak takhle nějak to bylo. Takhle to začalo a takhle to neskončilo. Celou věc jsme nad jahodovou smrtí ještě dlouho dlouze rozebírali.